Už týden mě trápí nemoc. Proč, vždycky když se člověk dostane na nějakou výkonnostní úrověň musí přijít nějaká pitomá choroba a na dva týdny člověka úplně odrovnat?

Nebaví mě pak sedět doma a nic nedělat. Já vím říká se, že cvičení je závislost. A je pravda, kdy jsem měl i období, kdy bych nejraději pětkrát v týdnu byl v posilovně a drtil to. Ale je potřeba uvědomit si, že cvičení je pro tělo stres a podle toho co člověk cvičí by pak měl následovat i náležitý odpočinek.

A dát na svůj vlastní pocit. A nebudu lhát, když řeknu že jsem to tentokrát asi trochu přepískl. Jak s tréninky, tak zároveň s odpočinkem. Do toho pár oslav, kolem nového roku, na kterých jsem se hodně držel, ale stejně je to pro tělo stres. Jít spát pozdě v noci a ponocovat. Být vzhůru přes únavu.

Další věc je, že se kolem mě motalo hodně lidí, kteří byli nachlazení a to pak s tím člověk těžce bojuje. Snažil jsem se dávat hodně vitaminu C, hodně zeleniny jako vždy, odpočívat. Ale nakonec to stejně nějak nevyšlo.

A jak mě začal bavit trénink, tak v okamžiku kdy jsem se cítil unavený, jsem stejně šel. Ona se těžko rozpoznává únava z tréninku nebo z toho, že na vás něco leze. Cítil jsem se tak jakoby vnitřně unavený a vyhořelý, bez energie.

Ale i tak jsem tam poslal předtréninkáč a šel tomu naložit. A nakonec se to stalo skutečností a začalo mě bolet v krku a pak se přidaly průdušky….

Ok řekl jsem si, budu vždy v den volna ležet, ale na trénink stejně půjdu, když nebudu mít teplotu. A  ta pořád nebyla. A dopadlo to tak, že se mi rýma dostala do ucha a mě pak krásně zalehlo. Takže nakonec stejně poletím k doktorovi a dostanu ATB.

Přišla nemoc. Ne-moc… a já teď nemůžu trénovát. To sedí.

No jo co se dá dělat. Někdy vás to prostě semele. Člověk nějak přestane vnímat takové ty varovné signály těla v honu za vyšší výkonností a lepším tréninkem nějak zapomene zařadit včas zpátečku.

A proč tohle vlastně píšu? Protože jsem taky jenom člověk. A taky dělám bohužel chyby. A někdy i pěkně blbé. Takže nevězte hlavu vy co třeba začínáte cvičit a vidíte tu dlouhou cestu před sebou. Každý se musí učit. Nikdo není dokonalý. A jenom neustálým napravováním chyb se postupně dostaneme k vysněnému cíli.